Winter Hradec 2014
Hlavní sponzoři
Naši partneři
Články
Expenův Pells Aeron
Časovka Šerlich
Kluziště v Orličkách
Sajrajt a marast
Další weby
Návštěvnost
Zhruba před měsícem jsem se nechala přesvědčit, ať už taky zkusím pořádný silniční závod. A rovnou Sudety, že tu krátkou 100km trať v pohodě zvládnu…
Dny utekly, najednou tu byla sobota 13. 6. a já stála třesoucí se na startu 5. ročníku silničního závodu Sudety tour v Teplicích nad Metují. Nevím, jestli jsem se třásla zimou (ráno teploměr ukazoval 7st., ale rosničky předpovídaly slunečný den a 20st.) nebo nervozitou. Pár minut po 10.h byl závod odstartován. A mě záhy po startu začaly přepadat myšlenky, jestli mi to stojí za to… Balík lidí, čítající kolem 500 silničářů, neustále ruce na brzdách a být v pohotovosti, při každé brzdící vlně, která se šířila balíkem. Strkanice, když se někteří snažili mermomocí dostat o kousek dopředu. I když ostrý start proběhl teprve po prvních 2km za zaváděcím autem. Nastolilo se poměrně pekelné tempo a já jsem nebyla schopná se udržet s žádným z míjejících závodníků. Přepadal mě pocit zoufalství a k tomu neutichající, nepříjemný vítr. Asi po 25 minutách závodu se mi konečně podařilo uklidnit tepovku. V rychlosti jsem ještě stačila postřehnout účastníky hromadného pádu, kteří již postávali na krajnici a mezi nimi i náš kamarád z holického týmu V6, jak se drží za ruku. Moc mě to zamrzelo, ještě před startem jsme si přáli hodně štěstí a ať ve zdraví dojedem.
Po chvilce se u mě objevil závodník z týmu Lucky Bike, jedoucí pro mě v přijatelném tempu, i když rychlost neklesala pod 40km/h. Zanedlouho se kolem nás vytvořila skupinka a kilometry ubíhaly příjemněji. Jenže začaly kopečky a při jednom stoupání jsem nezachytila nástup čela naší skupinky a poodjeli mě. Zbytek skupinky jsem zase nechala za sebou já a ocitla jsem sama v boji s větrem a kilometry. I přes to jsem měla pocit, jak se mi dobře jede a to se u mě objevila další skupinka. Aspoň nepojedu sama… Jenže zvyk z bikových závodů, kde si každý jede za sebe bez taktizování v balíku, moje neúplné znalosti silničářů a pocit, že mám na víc, než bylo tempo v této skupince, udělalo své. Po 30.km přišly už větší kopce s vrchařskými prémiemi a mě se jelo tak parádně. Potkala jsem auto od Mavicu se Stárkovými, kteří mi zafandili a pokračovala jsem s příjemným pocitem dál. Kopce jsem vyjížděla ze skupinky první, užívala jsem si je a to byl kámen úrazu. Po sjezdu mě skupinka vždy dojela, ale nechala mě na špici. Nikdo neměl tendenci střídat i přes mé nechápavé otáčení na ostatní. A tak to bylo zhruba do 70.km, kde byla na konci stoupání občerstvovačka. Viděla jsem, jak právě od občerstvovačky odjíždí trojice, popadla jsem banán a mazala jsem za nimi. Při snaze je dojet jsem vymetla nějakou díru na silnici a začalo mě cinkat v předním kole. První myšlenka prasklý drát a 25km do cíle! Auto Mavic kdesi už v jiné části tratě, co teď, dojedu to? Raději jsem zastavila, co se doopravdy stalo. Důvod byl pouze hnutý magnet, což mě uklidnilo, ale zmiňovaná trojice se ode mě výrazně vzdálila. A já jsem prvně pocítila, že síly začínají výrazně ubývat, že vítr je silnější soupeř a sama onu trojici těžko dojedu. Nezbývalo mi, než se z posledních sil rvát s větrem a s nastupující křečí v lýtku – to mě ještě scházelo… Najednou jsem si všimla, že jeden z trojice ztrácí, otáčí se na mě, ubírá na rychlosti a čeká, až ho dojedu. Taky ho trápily křeče a lépe jet ve dvou, než sám. Domluvili jsem se, že se budem střídat a zbývajících 15km už spolu zvládnem. Na 90km jsem vypila Carbo Attack od Nutriproductu – poslední záchrana, kterou jsem si nechávala, až bude nejhůř. Po chvilce začal Carbo Attack působit. V Adršpachu jsme se propletli množstvím polských návštěvníků skal a letěli jsme, co to dalo zpátky do Teplic. Jaká to byla úleva, když jsme se tam přiřítili, ale to ještě cíl nebyl. Cíl byl na vrcholu 3km stoupání. Obou z nás vypadla věta, že se nám do toho nechce a nejraděj bychom už z kola slezli. A to jsem se na začátku závodu na tento závěrečný kopec, tak těšila, jak si ho užiju. Teď zbývalo jen najít v sobě opravdu poslední zásobu sil, zakousnout se a začít bojovat s kopcem. První kilometr stoupání byl nekonečný…, další kilometr za mnou…, zbývá 500m do cíle. Nohy už vypovídaly službu, energetický zásoby naprosto vyčerpány. Musím to už dojet… Asi 300m před cílem, zpozoruji, že mě někdo předjíždí. Myslela jsem se, že to je můj spolubojovník. Jenže to byla nějaká moje soupeřka, která jela celé stoupání za mnou a pak tradá do cíle. Na její nástup už jsem neměla. Nechala jsem ji odjet, čímž jsem přišla o 5. místo v kategorii. Těsně před cílem už na mě čekal Ráďa. Projela jsem cíl a tam se už taky postával spokojený Boban s rodinkou. Padla jsem na trávu vyčerpáním. Za chvilku mě zaplavil pocit radosti, že to mám za sebou a následně vztek, že jsem si to školáckýma chybama pěkně zkazila. Poblahopřáli jsme si ještě s mým zmiňovaným kolegou a odebrali jsme se s kamarády z našeho týmu do velmi příjemného zázemí cíle…
Jinak - rosničkám předpověď slunečného dne vyšla, kromě „mírného“ větru, organizace závodu super a děkuji Stárkovým (firma Kastar) za morální podporu a fandění z „Mavicáckého“ auta a také firmě Nutriproduct, že vyrábí přípravek se "skutečným" účinkem, jako je Carbo Attack.