Winter Hradec 2014
Hlavní sponzoři
Naši partneři
Články
Expenův Pells Aeron
Časovka Šerlich
Kluziště v Orličkách
Sajrajt a marast
Další weby
Návštěvnost
V pořadí 3. ročník maratonu Malá Haná je již minulostí. Pojďme se na průběh tohoto velice pěkného a jistě profilem trati náročného závodu podívat očima něktrých členů našeho týmu, kteří se ho letos zúčastnili. Pokud budete postrádat jejich konečné umístění, tak je to z toho důvodu, že do této doby oficiální výsledky pořadatel nezveřejnil.
Očima Expena:
Po uplynulém víkendu, kdy se jel DP na Šerlich, se trochu s obavami, jak na tom po fyzické stránce budu, stavím na start závodu Malá Haná.
Na startu je docela dost známých tváří včetně Tomáše Doležala z Axitu a i pár pro mě neznámých lidí, které ale zná někdo jiný a ví, že jsou dobří.
V 9.00 se celé startovní pomele čítající přes 120 lidí dává do pohybu. Jede se od začátku svižným tempem a rychlost jde málo kdy pod 40 km/h. Je to i tím, že se prvních cca 20 km jede více méně z kopce či přes jen mírné vlnky. Naštěstí nedochází díky malému provozu k nebezpečným situacím a tak po chvíli dorážíme k prvnímu stoupání.
Zde dochází k opravdu značnému dělení. Ačkoliv byl sklon více méně stabilní okolo 4% a místy i okolo 6 %, nešla rychlost pod 20 km/h. Kopec byl dlouhý určitě přes 5km takže první prověření sil bylo značné a já zjišťuji, že se nohy točí dobře. Obavy se rozplynuly. Nahoře nás zůstane cca 20-30 lidí a pokrčujeme svižně dál. Chvílemi se samozřejmě jede i pohodové tempo, takže je čas na pokec. To už jsme ale začali pomalu se stoupáním ve Výprachticích, kde jsme se napojili na trasu Rampušáka. Tento kopec je opravdu dlouhý a těžký. První část jdu na špici a snažím se dostat do rytmu. Po chvíli mě na špici střídá Roman, ale zanedlouho je vepředu Doldy a vydává se na únik. Nikdo jiný tak nějak nereaguje. Po tomto stoupání nás už zůstává cca 12, takže další velké dělení. Po částečném sjezdu se začne znovu stoupat na Suchý vrch. Zde odjíždí jeden závodník a já se snažím taky o nástup. Ale po chvíli jsem pohlcen a vydáváme se stíhat dva ujeté, které máme pořád na dohled. Bylo zajímavé sledovat, že jakmile byl někdo odjetý, jelo se opravdu svižně a více méně každý se snažil střídat, ale jakmile se to sjelo, tak na špici chtěl jen málo kdo a chvílemi to vypadalo, jako že jedeme kompenzační trénink.
Prvního uniklého dojíždíme ještě ve sjezdu ze Sucháče a Doldyho v Červené Vodě. Potom jedeme pohodovým tempem až do Štítů, kde začíná další stoupání, které se ale jede v klidu.
Následuje sjezd do vesnice, kde je ostrá levá. Zde dochází k slušnému pádu, jelikož v té rychlosti spousta z nás přehlédla značení. Odneslo to cca 5 lidí ale snad se nikomu nic nestalo.
Pokračujeme dál klidnějším tempem a já už pomalu začínám cítit nohy. Vím že asi rozhodující stoupání je na cca 80. km na Hynčinu. Ještě před ním ale bylo ještě jedno, kde jsem se pokusil o nástup. Jako těch několik jiných, tak i můj nástup byl v klidu ostatními zlikvidován.
Dojíždíme tedy k počátku stoupání na Hančinu, kde na mě mává z auta Jirka a povzbuzuje. Tento kopec by se dal charakterizovat jalo podlouhlé, relativně mírné
stoupání (+- 4%), které bylo završeno cca kilometrovým velice výživným krpálkem (+-9%). Více méně celé stoupání jel špici Doldy a my jen čekali kdy za to vezme. Samozřejmě to nastalo v té nejprudší části. Chvíli jsem se snažil jet s ním, ale bylo to nad moje síly a tak jsem zvolnil. I tak se ta nejprudší část jela okolo 17-18 km/h. Vzhledem k tomu, že hodně foukalo a skupina měla chuť uprchlíky dojíždět, po pár km jsme byli opět komplet a následovalo ještě jedno stoupání. To se jelo opravdu rychle a já už měl co dělat, abych to udýchal. Naštěstí vše dobře dopadlo a zbývalo cca 10km „po rovině“ do cíle. Bylo zde několik pokusů o úniky, neustále se nastupovalo, takže jsme byli po chvíli v Třebové a schylovalo se ke spurtu. Problém bohužel nastal cca 2km před cílem, kde jel po silnici kombajn a traktory, takže se utvořila kolona a my museli jet v protisměru proti autům. To tedy bylo opravdu nebezpečné. V té chvíli jsem byl zhruba v půlce skupiny a v závěrečné spurtovací rovince jsem si i tuto pozici udržel. Byl jsem trochu zklamán, protože jsem si i já „nespurtér“ docela věřil, ale ta dopravní situace před dojezdem to tak nějak rozhodla jinak.
Každopádně s umístěním jsem spokojen a i celkově se závodem. Trať je to opravdu super!
Data: Průměrná rychlost 34,8km/h
Nastoupáno 1700m
Očima Forresta:
První kopec na Lázek se mi jede docela dobře a protože nás z celého balíku zbylo asi tak 20-30, tak se asi jelo dost rychle. Následuje sjezd kde hodně ztrácím a musim dohánět. Potom přijde kopec ve Výprachticich, kde zprvu Expen rozjíždí tempo, za což bych ho nejraději zabil. Potom se domlouvá Rockmachine a tempo zas rozjíždí Hepík. Nejprve odpadají slabší kusy včetně Míry Kadlece a asi 500m před vrcholem i já. Vytvoří se malá skupinka, kde jsem s Mírou a ještě pár dalších. Na občerstvovačku se vydrápeme ve třech, ale potom začínáme dojíždět další lidi co odpadli z hlavni skupiny, až je nás dohromady tak 12. V každém stoupání se to trochu roztrhá, ale vždy se to potom sjede a někdo vepředu tahá. Občas vystřídám i já. Všichni se celkem drží, ale předposlední stoupání sežere hodně sil a to poslední tomu dodá jen takovou pěknou tečku. Celá skupina se rozdrobí, ale já vyjíždím poslední stoupání jako druhý, tak že jsem na tom dobře. Ve sjezdu to kalim jak to jen jde a z jedné zatáčky se až skoro do protisměru vyřítí auto a kolega přede mnou to posila do příkopu. Mne auto mine zrcátkem snad jen o 30 cm a tak mne to rozhodí, že taky letím přes řidítka. Oklepu se a jedu dál. Na kole je jen ohnutá páka na přesmykač, tak že je to v pohodě. S kolegou co taky spadnul sjíždíme těch pár lidí co nás stihlo předjet a když už je skoro máme, tak mi dík ohnuté páčce spadne řetěz. Proklínám všechny svatý, ale Kadlec je ještě stále za mnou. Rychle nasazuju a do cíle dojíždím sám dle mého odhadu tak na 23. fleku.
Očima Ivy:
Po dlouhém vybírání, rozhodování a váhání, zda na to mám, či nemám jsem se rozhodla zkusit něco jiného než jen závody na Dobrušském poháru a jela svůj první silniční maraton.
Přípravy proběhly celkem v pohodě a po dohodě s Jirkou a Bobanem jsme vyrazili v sobotu celkem brzy ráno směr Moravská Třebová. Po prezentaci jsem se zlehka rozjela a už se řadíme na start. Ještě malé zpestření v podobě rozlíceného řidiče, který se snažil prorazit si cestu 150 členným davem cyklistů a můžeme startovat. Start mi jako obvykle moc nevyšel a najednou se objevuju skoro na chvostu celého balíku cyklistů. Snažím se tedy rozjet, co to dá a chytám se dvou postarších cyklistů. Tak pokračujeme až pod první kopec, který oba ale jedou ještě pomaleji než já, tak je předjíždím a hledám další skupinku, kde bych se mohla uchytit. Dotahuji se tedy na nějakou paní na Meridě a společně se vydrápeme až nahoru, kde dojíždíme partu asi 4 cyklistů. Těším se, že bych se s nimi mohla svézt dolů, ale bohužel mi padá řetěz a tak mi ujíždějí. Celkem opatrně sjíždím sjezd do Cotkytle a snažím se aspoň dotáhnout paní na Meridě. To se mi povedlo a tak spolu za občasného hovoru pokračujeme až na občerstvovačku na Suchém vrchu. Tady si necháme dolít bidony a já do sebe rychle soukám banán a jedeme dál. Pokračujeme pěkným sjezdem až do Červené vody, kde to paní docela valí a já mám co dělat, abych ji uvisela. Následujících pár brdků a kopců vyjíždíme celkem svižně a dokonce se nám podařilo předjet i několik závodníků. Pod dalším stoupáním ale spolubojovnici něco asi píchlo pod dres a tak zastavuje, já se ohlížím, zvolňuji tempo, ale nikde jí nevidím, takže se vydávám sama do předposledního, ale opravdu výživného stoupání. Začíná mi pomalu docházet a tak jen hypnotizuju Polara s ukazatelem ujeté vzdálenosti. Tu aktuální tam raději ani nemám. Pod pražícím sluníčkem je to opravdu zničující a zdá se, že kopec nemá konce. Naštěstí přeci jenom končí a následuje sjezd a pak už opravdu poslední kopec, kde křižujeme nějaký bikový závod. Tam mě pořadatel na křižovatce zkouší zastavit před protijedoucími bikery, tak se ozývám, že taky závodím a pokračuju dál. Začínají mě bolet záda a tak si ten poslední sjezd do Moravské Třebové ani neužívám, protože se často musím zvedat ze sedla a protahovat se. Poslední zádrhel je jedoucí traktor, za kterým se tvoří kolona aut. Celkem neohroženě se pouštím do předjíždění a podaří se mi ho předjet, pak už jen cílová rovinka a cíl. V cíli už je zbytek týmu a tak se s nimi vítám a jsem ráda, že to mám za sebou. Čas 4:48 a průměrná rychlost 23,5km/h sice není úplně podle mých představ, ale bohužel se mi nepodařilo sjet žádnou lepší skupinku, které bych se mohla chytit.
Tak snad příště…..
Očima Bobana:
Hned u prezentace mne čeká milé překvapení. Dostávám tašku se startovním číslem „1“. Beru to jako výzvu a slibuji si, že tomuto číslu neudělám ostudu. Na to, že bych dojel alespoň v mé věkové kategorii na stejné pozici sice ani náhodou nemám, ale časy z minulých dvou ročníků hodlám vylepšit. Nakonec se toto předsevzetí podařilo splnit. Ale to předbíhám.
Tři, dva, jedna, start! Držím se v závěru celé hlavní skupiny a doufám, že to tak vydrží co nejdéle. Čelo jede celkem svižně, ale i tak to zatím jde. Kousek před prvním testem výkonnosti s názvem „Lázek“ ale přijde jeden malý brdek a já již nestihám jejich tempo. Na úpatí Lázku přijíždím osamocen. Nikdo přede mnou ani za mnou. Nahoru se mi jede celkem dobře a tak začínám sjíždět a předjíždět první odpadlíky z hlavního pole. Pod vrcholem se zdravím s Jirkou, který byl nucen odstoupit a povzbuzuje mne z krajnice. Po sjezdu za Cockytlema se řadím do skupinky pěti lidí a více méně se jí držím až na Suchý vrch. Z občerstvovačky vyrážíme ve čtyřech. Až ke Štítům poctivě všichni střídáme špici a jedem pěkné tempo. V následných kopečkách se to občas natáhne a zase sjede. Dvakrát musím zakřičet na ty vpředu, že trasa odbočuje a oni jedou špatným směrem. Pod zrádnou Hynčinu přijíždíme stále ve čtyřech. Začínám mít opět potíže s uvisením tempa, ale nejsem sám a tak se naše čtyřka dělí na dvě dvojice. Po chvíli je jasné, že oddělení je již trvalé a ani já, ani ten Brňák co s ním jedu na nějaké sjetí již nemáme ani síly ani vůli. Poslední závěrečná stojka v Hynčině nás oddělila natolik, že ujíždějící dvojici již ani nevidíme. Jedeme tedy své a občas je i čas na prohození pár slov. Říkám mu, že to nejhorší je již za námi a čeká nás již jen pár brdků. Zcela mi z evidence vypadl ten poslední kopec. V jeho půlce mi začínaj škubat stehna náběhem na křeče a tak tam dávám ten nejlehčí převod a snažím se to rozkmihat. Daří se. Kolegovi však došlo totálně a nahoře je pěkný kus za mnou. Volba: Valit ho sám a nebo počkat? Zvolil jsem zlatou středí a jedu tak, aby mne v případě jeho snahy mohl dojet. Podaří se mu to a do Třebové přijíždíme spolu i za cenu toho, že mne již nestřídá. Do cílové zatáčky a rovinky dávám těžký převod a nasazuji spíše pro dobrý pocit ze závodu k závěrečnému spurtu. 100m, 50m, 10m a je tu cíl !!! Přijímám poděkování od soupeře, co dojel kousek za mnou, za dotažení do cíle a pohled na comp říká, že předsevzetí vylepšit čas se podařilo. Z loňského času jsem ukrojil skoro čtvrt hodiny.
Spokojenost!