Winter Hradec 2014
Hlavní sponzoři
Naši partneři
Články
Expenův Pells Aeron
Časovka Šerlich
Kluziště v Orličkách
Sajrajt a marast
Další weby
Návštěvnost
Na počátku byl pro mne ortodoxního žiletkáře snad až šílený nápad zakončit letošní závodní sezónu svojí aktivní účastí na bikovém závodě. Po počátečním váhání jsem se o svém zatím nesmělém úmyslu zmínil přátelům v týmu a rázem nebylo co řešit. Vycouvat jsem z toho již nemohl. Pak to vše již šlo ráz na ráz.
Jelikož příslušné náčiní s plášti silnými jak kroupové jelito nevlastním, natož abych na něm někdy seděl, bylo nejdříve nutné vyřešit tento problém. Napadlo mne zapůjčení od příbuzného, který něco takového má a příliš často na tom nejezdí. Zhruba 10 dní před dnem „D“ mi to přivezl a já mohl zahájit přípravy.
1. Nastavit a seřídit to na moji maličkost, která je o 15 cm delší než ta jeho. Podařilo se!
2. Vyrazit na první seznamovací vyjížďky, kdy jsem ještě dolaďoval nastavení sedla, toho rovného klacku, kterým se to řídí a na něm pověšených brzdových a řadících hejblátek. Vše se nakonec ocitlo ve správné poloze a mohla přijít další fáze příprav.
3. Vyrazit na další vyjížďky kdy už jsem začínal poznávat jak se to chová a ovládá v terénu a jak to musím dělat, aby to jelo tam kam chci já a ne tam kam to chce ono. To již byl čas, když jsem tomu něčemu neurčitému na kroupových jelitech začal říkat pravým jménem „BAJK“. Po několika prvních zkušenostech a radách zkušených přátel jsem začínal zjišťovat co a jak, například jak to dělat aby se ten „Bajk“ ve výjezdech nestavěl na zadní a nebo se mu zas neprotáčelo zadní kolo. Nakonec jsme si spolu po počátečním vykání začali i tykat.
4. Kdysi jsem někde četl, že cyklistika je prý jen jedna. Nyní již vím, že to alespoň u mne neplatí. Na silničce je to ve srovnání s kolem obutým do těch kroupových jelit pohodička. Shrnu-li tuto fázi příprav, tak jsme si sice začali tykat, ale kamarády jsme se rozhodně nestali.
Prostě jednoho dne ráno bylo na kalendáři to správné datum a já s dalšími kamarády z týmu vyrazil do Hořic v podkrkonoší na svůj první bikový závod „Královéhradecká 50“. Podotýkám že jsem věková kategorie blízká starobnímu důchodu a s ohledem na věk a minimální zkušenosti jsem se přihlásil jen na zkrácenou variantu závodu, dlouhou pouhých 28 km.
Přišlo lehké rozjetí před závodem a pak už stojím v balíku cca 600 nedočkavých bikerů. Ozve se startovní výstřel a všichni vyrážíme. Někteří velice rychle, jiní svižně ale i my ostatní. V tom abych popsal podrobně průběh závodu mi brání dvě skutečnosti. Za prvé si ho pamatuji jen útržkovitě a za druhé to v mém případě není podstatné. Skutečně podstatné jsou opravdu jen ty útržky, které mi utkvěly v paměti asi na hodně dlouho a celkový zážitek. Začnu tím celkovým zážitkem:
Adrenalín od startu až do cíle ze mne snad musel stříkat i na všechno v mém okolí a po celý závod jsem dřel jak durlak na Volze. Kdykoliv jsem ze zvyku ze silničky koukl na tepovku, tak byla kousek pod maximálkou a výjimky byly jen ve výjezdech, kdy se dostávala snad i za tu maximálku.
A nyní ty útržky:
1. útržek. Při jednom nájezdu z asfaltu do terénu nestihnu shodit z velké pily a celkem prudký výjezd rvu na převod co mi tam zůstal. Slyším jak na mne někdo řve „Bobane přeřaď!“ Poslechnu a padá mi řetěz. Rázem je ze mne překážka na trati pro ty ostatní za mnou. Nasadím řetěz tam kam patří a naskakuju. Nedaří se mi ale nacvaknout SPD a je ze mne opět překážka. Napodruhé se vše podaří a opět jedu v lajně s ostatními. Následuje další prudký výjezd, který již zvládám až na pár okamžiků, kdy se mi kolo staví na zadní a nezvládám udržet zamýšlenou stopu. Vyšlápnu ho ale bez další pohromy.
2. útržek. Sjezd po lesní stezce kde se kupodivu nepráší a vidím docela dobře na nástrahy trati. Zvládám všechny bez obtíží a dokonce jsem tam prý poodjel i Martině, která zatím jela v mé blízkosti.
3. útržek. Opět další příkrý výjezd vedoucí luční a pak lesní cestičkou. Tady kupodivu odřadím včas, ale cestička je plná soupeřů co sesedli a tlačí. Nezbývá než je následovat. Vedle mne se jeden borec chvíli snaží zůstat v pedálech, ale nemá šanci kudy předjíždět a tak dupe chvíli vadle mne a nakonec taky sesedá.
4. a poslední útržek. Ten je již delší obsahuje úsek od nájezdu na asfalt před občerstvovačkou až do cíle. Asfaltový úsek mne probral z předešlého stavu, kdy jsem si připadal jak v Jiříkově vidění a začal jsem nepřetržitě vnímat co se děje se mnou a v mém okolí. Vybavuji si tedy jak projíždím okolo stolku s občerstvením a za jízdy chytám z nastavené ruky pořadatele kelímek s pitím a většina jeho obsahu stejně končí na mém těle a kole. Vzápětí mne opět dojíždí a předjíždí Martina. Dokonce registruju fotografy a plus mínus pár lidí pak jedu v závěsu za ní skoro až do cíle. Tento úsek trati již vede krom sjezdu do Hořic po celkem širokých a schůdných lesních a lučních cestách. Tou výjimkou je opravdu už jen spíše cestička než cesta klikatící se mezi ploty a je občas roubena dost nebezpečnými propadlinami, které se mi podaří zdárně minout. Pak už jen sprint po asfaltu do cíle. Předjíždím Martinu a valíme to co to dá do cíle.
Zbývá už jen dodat moje pořadí na pomyslné pásce. V absolutním pořadí končím na 44. pozici ze 121 registrovaných v cíli a 25. z 59 mezi muži od 19 let a staršími. Dokonce pokud by byla vypsána moje věková kategorie nad 50 let, tak by z toho bylo 2. místo. Tedy z tohoto pohledu celkem spokojenost. A opravdu posledním bude už jen konstatování, že se sice nikdy nemá říkat nikdy, ale v tuto chvíli zodpovědně říkám JIŽ NIKDY! Představa, že příště bych místo polykání prachu, jehož bylo místy víc než dost, mohl plivat bláto je asi tím největším argumentem.