Winter Hradec 2014
Hlavní sponzoři
Naši partneři
Články
Expenův Pells Aeron
Časovka Šerlich
Kluziště v Orličkách
Sajrajt a marast
Další weby
Návštěvnost
Na tento víkend měla drtivá většina týmu naplánován silniční závod Dobrušského poháru okolo Orlických hor. Vzhledem k předpovědi počasí jsem značně zvažoval svoji účast. Nakonec jsem si nastavil budíka mezi šestou a sedmou hodinu ranní s tím, že se rozhodnu až ráno podle aktuálního počasí. Silnice byly ráno suché, z okna bylo vidět až do Krkonoš, k Trutnovu, Broumovsko, jen Orlické hory byly pod mrakem. Na PC jsem tedy shlédl nějaké webkamery v Deštném, které ukazovali především mlhu. Nakonec jsem i přesto vyrazil a sedl na kolo. Po celou cestu mezi Hradcem a Kounovem, odkud závod startoval, jsem měl vítr v zádech, takže jsem se ani jízdou do Kounova příliš neunavil. Silnice byly z počátku suché, až za Dobruškou začalo být lehce mokro. Až na posledním kilometru před Kounovem se spustil déšť. Proběhl zápis a po chvíli už se stálo na startu.
První cca dva kilometry byly velmi pohodové, až když se zvedl kopec, zvýšila se i tepová frekvence a vedoucí skupinka začala odjíždět. Po minutce jsem si všiml, že na úplné špici jede po hromadě tak patnáct lidí, zatímco já byl jedním z několika odpadlíků, který musel tahat proti větru maximálně s jedním kolegou. Řekl jsem si, že tohle ještě musím dojet a začal se prokousávat zpátky mezi nejlepší jezdce. To se mi s pomocí Miloše Židíka v Deštném povedlo. Jakmile začalo stoupání na Šerlich, už jsem viděl, jak se začíná vepředu nastupovat. Já měl úkol jediný – vydržet ten kopec s někým, abych přes celé Orlické záhoří nemusel jet sám. Stálo to hodně sil, ale na vrchol Šerlichu jsem byl z této skupinky sice na zcela posledním místě, ale stále v háku. Za mnou nebyl na konci stoupání asi tak 200m nikdo na dohled a tak jsem ten sjezd musel hold nějak ustát a nenechat si závodníky přede mnou ujet. Celý závod kromě Orlického záhoří pršelo a tak při sjíždění z Šerlichu do
Záhoří hrozil nějaký závažný pád. Závodník, za kterým jsem jel, se mě pokoušel setřást, co to šlo a tak jsem už v prvních částech sjezdu chytnul díru kolem 50m. Nehleděl jsem příliš na zatáčky a snažil se jet co možná nejvyšší rychlostí. V dolní části kopce se naskytla delší rovinka bez zatáček a tak se mi podařilo podruhé v životě atakovat rychlost 83km/h. Následovala však prudší pravotočivá zatáčka a já tedy zatáhnul brzdy. Jelikož to byla moje zcela první závodní zkušenost se silničkou na vodě, netušil jsem, co vše si mohu dovolit a při rychlosti mezi 70-80km/h jsem chytil několikametrový smyk na zadním kole. Zadek už se začal blížit k přednímu kolu a já se začal poroučet do boku. Naštěstí přední kolo smyk nedostalo a tak se mi podařilo po povolení brzd ze smyku dostat. Tu pravotočivou zatáčku jsem tedy vůbec nevytočil a projel jsem jí při levé straně těsně podél svodidel v protisměru. Šance dojet tu odjíždějící tečku několik set metrů přede mnou se ztratila a já zůstal sám. Věděl jsem, že proti šestičlenné skupince, která se přede mnou vytvořila, nemám šanci a tak jsem zpomalil a čekal jsem, až mě někdo zezadu dojede. Po chvíli jsem za sebou zahlédl Miloše Židíka, se kterým jsem strávil závod ve dvojce až na Luisino údolí. Miloš je oproti mně bohužel vyšší liga a tak jsem nebyl moc schopen střídat. V háku jsem vždy nabral síly, ale jakmile jsem ho vystřídal, cítil jsem, že jedeme příliš rychle na to, abych mohl tahat špici. On sám bez pomoci zase nebyl schopen dojet závodníky před námi a tak se z nás stala osamělá dvojka na více než polovinu závodu. Až při stoupání na Luisino údolí, kde jsme jeli o něco vyšší tempo, se před námi kdosi ukázal a tak Miloš měl proti komu závodit. Já po tom karambolu, pod Šerlichem radši jel na jistotu a při sjezdu z Luisina jsem hodně přiškrcoval brzdy. Zezadu jsem byl ihned dojet třemi závodníky, se kterými jsem dojel až do cíle. Závod pro mě nakonec skončil, pro mě velmi pěkným, devátým místem v kategorii, za což mohu děkovat především Milošovi, bez jehož pomoci bych takového výsledku nedosáhl.